Konvent Narození Panny Marie

Vranovský konvent Narození Panny Marie založil v září roku 1633 kníže Maxmilián z Liechtensteinu, spolu se svou manželkou Kateřinou Černohorskou z Boskovic a postoupil jej s vesnicemi Mořice, Srbce, Pavlovice, Vitčice a městečkem Tištínem Paulánskému provinciálovi P. Antonínu Pillotovi. 27. května 1635 pak přijali tento šlechetný dar otcové sedmatřicáté Generální kapituly řádu Nejmenších bratří sv. Františka z Pauly, konané v Marseille a zapsali nový dům do česko-německé provincie řádu. Záhy na to přivedl na Vranov P. František Richard několik francouzských bratří z provincie hrabství burgundského. R. 1638 požádal kníže Maxmilián provinciální kapitulu, aby se Vranovu dostalo práva mít vlastního představeného - korektora. Vzhledem k tomu, že počet bratří vzrostl již na plných dvacet osob, byl pak na svátek sv. Václava r. 1640 kanonicky zvolen první vranovský korektor P. Jan Guillard. Za dlouhá léta požehnaného působení vranovské paulánské komunity, největší v celé česko-německé řádové provincii, se v této hodnosti až do osudného 12. října 1784, kdy byl konvent císařem Josefem II. Zrušen, vystřídalo 144 řeholníků, vesměs mužů vysokých náboženských, mravních, vědeckých a obecně kulturních kvalit.

30. srpna 1992 se pauláni na Vranov vrátili. Po bezmála dvoustých osmi letech se znovu podařilo s pomocí Boží navázat ve znamení kontinuity na staroslavnou vranovskou tradici přítomností a služby duchovních synů sv. Františka z Pauly.

S jakými záměry a cíli přicházejí do českých zemí? Budou se snažit všemi způsoby, svědectvím vlastního života i horlivým apoštolátem, zvěstovat všem lidem "evangelium pokání" a být přitom věrní duchu svého Otce zakladatele sv. Františka z Pauly, o němž součastníci říkali, že byl "člověkem přísného života, plně oddaným rozjímání" a jejž církev nazvala "světlem k osvícení kajícníků". Chtějí tedy, aby mezi Božím lidem znovu radostně zazněla evangelní výzva: "Přinášejte plody hodné pokání!"

Takové plody spočívají ve smíření s Bohem, se sebou samými, s druhými, i s celým stvořením. To je také program, který jim zanechal Zakladatel a který Konstituce citují následovně: "Řád si stanovuje přinášet zvláštní a každodenní svědectví evangelního pokání a to postním životem, který má být úplné obrácení se k Bohu, osobní účast na Kristově oběti a poukázáním na evangelní hodnoty zřeknutí se světa, nadřazenosti ducha nad hmotou a nutnost pokání, které obnáší skutky lásky, lásku k modlitbě a tělesné askezi. Svatý Zakladatel skutečně následuje Krista charakteristickými projevy pokorného kajícníka plně oddaného Bohu, který přináší spolubratřím zkušenost Kristova království. Proto se stal se svou řeholí "světlem k osvícení kajícníků".

Kající životní styl, který sv. František zvolil pro sebe sama i své bratry, není jen nějakou samoúčelnou hříčkou, chce spíše v tomto světě konkrétně zpřítomňovat evangelní projekt "nového člověka". Odstup od hmotných statků, k němuž směřují některé praktické formy kajícího života, jako abstinence a půst, vede k postupnému vnitřnímu osvobozování, jež otevírá člověka vůči Bohu, činí ho pánem sebe sama, navrací mu schopnost i hodnotu skutečného bratrského dialogu a probouzí v něm úctu k přírodě.

Pauláni by tedy chtěli v pokoře a prostotě, počínaje vlastní duchovní správou vranovské farnosti pomoci Boží církvi v českých zemích. I když náš národ znovu nabyl politické i kulturní svobody, nebezpečí, že se staneme otroky vlastního sobectví, svých vášní či pokušení konsumismu, spíše ještě vzrostlo. Poválečná zkušenost Západu jasně ukazuje, že ztratíme-li ze zřetele nejhlubší smysl člověka - který je možno nalézt jen v Bohu - staneme se dříve nebo později obětí celé řady vleklých ran a problémů, které se jen na první pohled zdály být věcí či výdobytky osobní svobody. Zmiňme jen konsumismus, náboženskou vlažnost a lhostejnost, erotiku, problém drog či zločinnosti, nemluvě již o ekologické katastrofě, to vše je jen novým otroctvím, jež se rodí ze starých okovů letitého nedostatku politické a myšlenkové svobody. Jsme si dobře vědomi, že jsou to i nejpalčivější rány západní společnosti, jež dnes tak snadno a bez překážek zaplavuje země střední a východní Evropy, které se roku 1989 znovu politicky obnovily. Pokusíme-li se porovnat poválečný vývoj obou skupin zemí, povšimneme si zarážející skutečnosti: pod tlakem totalitních systémů se lidé častěji soustřeďovali k velkým hodnotám; zdánlivé formy svobody dovedly však na druhé straně člověka spíše k mravnímu, společenskému, ekonomickému i ekologickému úpadku.

Pauláni by tedy chtěli v Českých zemích znovu zpřítomnit samo jádro poselství své spirituality pokání, aby všem, věřícím, i těm, kdo se ještě s Bohem nesetkali, pomáhali odhalit pravé kořeny svobody.

• Nejmenší bratři by tedy měli být především muži víry, kteří dosvědčují, že výsostnou cestou k návratu a setkání s Bohem je hluboká zkušenost modlitby a ticha, onoho ztišení a naslouchání, spojeného se sestupem k hlubinám lidského srdce. Paulánský řeholní život či čas na modlitbu sdílený někdy i s Božím lidem, nejsou nějakým útěkem před světem nebo snahou uzavřít se egoisticky bratřím, ale touha po zážitku s Bohem, aby ho mohli přinášet jiným. Člověk ovlivněný hříchem, snadno ztrácí rovnováhu a stává se spíše otrokem světa, než jeho pánem, jak už tomu bylo na počátku stvoření. Když se člověk sám od sebe něčeho svobodně vzdává, proklamuje svou nezávislost na věcech a nabývá znovu své důstojnosti "pána stvoření".

• Paulánský komunitní život je založen na svobodném rozhodnutí následovat společně Ježíše Krista. I přes všechny obtíže, jež se sebou nese každé vzájemné nažívání, se může vytvořit ve světě bratrské spolužití. Lidé mohou žít ve vzájemném společenství jako bratři, jsou-li schopni se vymanit z pout sobectví, touhy po blahobytu za každou cenu a po ovládání druhých.

• Spolu se svým Zakladatelem, sv. Františkem z Pauly, který se v raném dětství rozhodl pro poustevnický život, chtějí pauláni navrátit sobě samým i druhým schopnost užasnout a radovat se nad krásou přírody, Božího díla, jako naši prarodiče před prvním hříchem. I to je smyslem pokání, neboť ekologická katastrofa je jen důsledkem nezřízené touhy člověka uspokojit bezohledně všechny své "potřeby". Svět se může znovu stát onou zahradou stvořenou pro štěstí všech, kdo v ní přebývají.

• V naší brněnské diecézi mají Nejmenší bratři na starosti mariánské poutní místo Vranov u Brna. Chtějí zde společnými silami vytvořit místo přijetí a načerpání pro všechny, kdo touží po ztišení, zastavení se a po setkání s Bohem. Proto řád buduje na Vranově nové a dostatečně velké Duchovní centrum k pořádání různých akcí převážně duchovního charakteru – exercicií, obnov, kurzů, přednášek nebo modlitebních setkání – pro různé věkové kategorie a životní stavy. Tímto dílem chce paulánský řád přispět k nové evangelizaci našeho národa a k jeho mravní a duchovní obnově.

To je náš cíl, i všech kdo s námi chtějí jít bok po boku cestou víry.