Karel Hanslík

Karel Hanslík pochází ze severní Moravy, z Ostravy. Vyrůstal v prostředí, kde víra nebyla okázalá, ale tichá, pevná a přítomná. Už od dětství ministroval, rád si povídal s kostelníkem a právě tehdy se snad poprvé v jeho srdci rozžehla otázka duchovní cesty.

Vyučil se zámečníkem, odmaturoval a jako většina mladých mužů nastoupil v roce 1992 vojenskou službu. Sloužil v Omicích u Brna a tehdy se začal setkávat s mládeží na Petrově v Brně. A tak v něm postupně dozrávalo tušení, že život může vést i jinudy, než jen po kolejích profese. Po návratu do civilu ho čekal tvrdý dopad reality: přišel o práci. I když náhradu rychle našel, vnitřní neklid přetrvával. A zval ho jinam. Do ticha. K Bohu.

Vydal se na tři týdny do kláštera na Vranově u Brna. A našel víc než jen klid – našel svůj směr. Na Vranov se opakovaně vracel, skoro každý víkend. Z Ostravy na Vranov u Brna, ze severu Moravy na jih – ne za turistikou, ale za klášterním tichem a usebráním. A také za člověkem, který se stal jeho duchovním průvodcem – otcem Pavlem Klimovičem. A životní rozhodnutí na sebe opravdu nenechalo dlouho čekat.

V letech 1993–94 prožil svůj první rok v klášteře – prenoviciát. Učil se žít podle rytmu řádu, vstřebával zážitek společenství, nacházel cestu k sobě i k Bohu. Poté s představeným kláštera, otcem Morosinim, odjel do Itálie – nejprve do Říma a pak do Massa Lubrense. Tam 8. září 1995 složil svoje první (dočasné) sliby. Následovalo pět let na studiích v Římě. Studium teologie a filosofie, rozšíření pohledu nejen směrem ven, ale i do sebe sama. A definitivní rozhodnutí. Stanu se řeholním bratrem. Tak tedy v roce 2000 složil věčné (doživotní) řádové sliby. A o rok později, 25. srpna 2001, přijal taky kněžské svěcení.

V Itálii strávil celkem deset duchovně bohatých let. Ale Vranov u Brna se znovu (jako už tolikrát) ozval. Po návratu do řádu Paulánů v roce 2004 působí na Vranově jako kněz, představený kláštera i duchovní správce místní farnosti. Ale jeho dny začínají stejně jako ostatním bratřím v 5 ráno – osobní a společnou modlitbou – a pak pokračuje prací, které má jako představený možná o něco víc. Věnuje se správě kláštera, řídí Duchovní centrum, kromě toho jako kněz se věnuje i duchovní službě. Ale najde si čas i pro prosté lidské doprovázením těch, kdo se přicházejí do Duchovního centra kláštera jen ztišit a hledat cestu.

Bratr Karel má od dětství rád šachy, focení a přírodu. A právě v okolí Vranova u Brna našel mnoho podnětů především pro procházky a focení v přírodě. A co mu dle jeho slov dává život v řádu? Ztišení, prostor k usebrání a hluboké vědomí, že nic není náhoda. Jeho životní hesla jsou: „Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem si vyvolil vás“ (Jan 15,16)
a také: „Miluj a nech se milovat.“

Za největší dar své služby považuje chvíle, kdy může druhým skrze rozhovor nebo svátost zprostředkovat dotek Boží blízkosti – když lidé odcházejí s úsměvem a pokojem v srdci.
A co by vzkázal těm, kdo duchovní život jen tuší z dálky?
„Život v klášteře je krásný. Ale i náročný. Pokud cítíš Boží volání, přijeď. Na víkend, nebo na chvíli. Zakusit ticho. Zakusit společný rytmus. Zakusit víc.“ Duchovní centrum Vranov u Brna je podle něj právě pozváním pro všechny, kdo hledají nejen místo, ale především sebe, klid a Boha.

Život bratra Karla není o velkých gestech, ale o vytrvalosti, pokoji a službě. O každodenním „ano“, které říká v tichu klášterních chodeb, v kostele, v hovorech s poutníky i ve chvílích, kdy zůstává sám před Pánem. Jeho cesta nebyla přímá, ale vedla hluboko – skrze hledání, ztráty i znovunalezení. A právě proto dnes může být průvodcem těm, kdo se teprve ptají, odkud a kam jít.

Zastav se. Přijeď. A nech promluvit ticho. Na Vranově u Brna je pro to prostor i čas.
A možná právě bratr Karel ti ukáže, že největší síla je ve tvém láskyplném srdci.
Možná i tebe něco tiše volá.