Milan Doleček

Bratr Milan pochází z jihomoravského Hlohovce, vesnice zasazené do srdce Lednicko-valtického areálu, kde je víra přirozenou součástí života. Už od dětství byl obklopen duchovní atmosférou – rodina, prarodiče i celé prostředí ho vedly k přirozenému vztahu k Bohu. Jeho dědeček pak výrazně ovlivnil i jeho volbu střední školy – Milan se vyučil kuchařem-číšníkem. Záhy však zjistil, že ho to příliš nenaplňuje. Od malička totiž inklinoval k umění a přírodě. Vymýšlel si vlastní stolní hry, maloval a sám se vzdělával v oblasti přírody i výtvarného projevu.

Po střední škole nastoupil na vojnu, kde poprvé intenzivně zakusil těžkou stránku života – tragickou zkušenost se ztrátou blízkého kamaráda. Tato událost v něm otevřela hlubší otázky po smyslu bytí. Po návratu domů věděl, že kuchařině se už věnovat nechce. Vyzkoušel různá zaměstnání, ale stále silněji v něm rostla dvojí touha – po umění a po duchovním životě.

Rozhodl se proto splnit si sen a nastoupil na UMPRUM v Uherském Hradišti, obor sochařství. Tam objevil nejen krásu práce s kamenem, ale i společenství lidí podobně smýšlejících, kteří hledali i duchovní rozměr života. Poprvé zde také začal vážněji vnímat sílu modlitby a vnitřního hlasu. Právě ten ho totiž často vedl správným směrem. Po škole si řekl, že studia bylo dost, ale právě tehdy mu Bůh připravil další krok – nabídku pracovat u známého sochaře. A první zakázka? Socha Krista. Vlastně velmi silná vnitřní zkušenost.

Rok, kdy tvořil a současně hledal, ho nasměroval dál – až do Skotska, kde v Edinburghu pomáhal opravovat historické budovy. Bylo to období krásné i náročné. Zaměstnavatelé nebyli ideální, ale modlitba mu dodávala sílu. A právě v tomto období začal vážně přemýšlet o řeholním životě. Pozval za sebou do Skotska i svou snoubenku, ale ukázalo se, že jejich cesty se už hodně rozcházejí. Hledal odpovědi, hledal posilu pro důležité rozhodnutí – možná pomůže pouť ke svatým místům? Možná pobyt v klášteře?

Osud jej nakonec zavedl do Vranova u Brna, kde už znal otce Pavla Havláta - svého zpovědníka. Krátký pobyt mezi Paulány a duchovní cvičení mu pak definitivně ukázaly směr. Zasnoubení ukončil a vydal se na cestu, která z něj udělala řádového bratra. Do Řádu Nejmenších bratří sv. Františka z Pauly vstoupil koncem roku 2005. Noviciát prožil v Itálii v Massa Lubrense, věčné sliby složil ve Francii – ve starobylém městě Tours.

Dnes žije a působí opět na Vranově u Brna – místě, které se pro něj stalo duchovním domovem. Je součástí místní paulánské komunity, kde naplňuje svůj řeholní slib každodenní modlitbou, láskou a službou druhým. Jeho denní rytmus určuje především společná liturgie, rozjímání, práce v klášteře a čas věnovaný jednotlivcům, kteří hledají povzbuzení, radu nebo tiché přijetí.

Bratr Milan se aktivně podílí i na provozu Duchovního centra – pomáhá s organizací programů, přivítáním hostů i jejich duchovním doprovázením. Je známý svou přirozenou vstřícností, klidem a jemným humorem, který přináší úlevu i těm, kdo do Vranova u Brna přijíždějí s těžkostí v srdci. Vede také výuku náboženství a v kontaktu s mladými lidmi nachází nejen smysl služby, ale i svěžest a radost ze sdílené víry.

Vedle toho stále tvoří – v jeho malém ateliéru vznikají dřevěné sochy, obrazy a umělecké objekty, které nejsou jen estetickým vyjádřením, ale zároveň modlitbou ve hmotě. Každý kus nese v sobě ticho, vnitřní soustředění i otisk autorovy víry. Jeho tvorba čerpá z tradice i přírody, je prostá, silná a opravdová – stejně jako on sám. Někdy pracuje pro liturgii, jindy pro radost, často i jako dar těm, kteří to potřebují.

Duchovní centrum na Vranově u Brna vnímá jako místo požehnání – nejen pro sebe, ale pro každého, kdo sem zavítá. Obklopen lesy, tichem a historií, promlouvá toto místo k člověku bez zbytečných slov. A právě v tomto prostoru, který je současně klášterem, poutním místem i duchovní zastávkou, našel Milan nejen svůj domov, ale i své poslání: být zde, sloužit, tvořit a nechat se vést.

Jeho životní zkušenost?
„Stále se učit, zkoumat své chyby, odpouštět, prosit za odpuštění a naslouchat Bohu. Když se mu člověk otevře, dějí se zázraky.“

A co vzkazuje mladým?
„Nebojte se vykročit. Nebojte se hledat a ptát. A hlavně – nebojte se rozhodnout.“

Život bratra Milana ukazuje, že cesta k Bohu nemusí být přímá ani bez otázek. Někdy je třeba dlouze hledat, klást si nepohodlné otázky a mít odvahu naslouchat – nejen druhým, ale i tichému hlasu v srdci. A právě tam, v tichu, může člověk objevit směr, který jeho životu dá hlubší smysl. Klášter na Vranově u Brna je místem, kde je možné se zastavit, přemýšlet, modlit a znovu se nadechnout.
Přijeďte – nejen obdivovat krásu místa, ale i v tichu naslouchat. A prosíme – modlete se s námi. Za kněze, bratry i za ty, kteří své místo na světě teprve hledají.