Václav Groh

Bratr Václav pochází z Nové Paky, kde vyrůstal ve věřící rodině, obklopen lidmi, kteří ho od dětství jemně vedli k Bohu. O řádu Paulánů, který v jeho rodném městě působil do dob Josefínských reforem, slýchával už jako malý – a možná tehdy začala jeho touha po zasvěceném životě. Pomáhal v kostele, měl blízký vztah s místním kostelníkem a věděl, že jeho životní cesta bude mít duchovní směr.

Přesto vystudoval střední elektrotechnickou školu a několik let pracoval jako elektromontér rozvodných zařízení. Duchovní směr v něm ale zvítězil. V roce 1985 vstoupil do kněžského semináře v Litoměřicích a o pět let později, roku 1990, přijal kněžské svěcení.

Když se Pauláni po pádu komunismu vrátili do Českých zemí, Václav cítil, že je čas jít dál. V roce 1994 napsal řádu dopis, ve kterém vyjádřil přání blíže poznat jejich řád a společenství. Bratři jej navštívili – a tak společně rozpoznali, že patří k sobě. O rok později, 15. srpna 1995, se zcela otevřela jeho duchovní cesta. Václav vstoupil do Řádu Nejmenších bratří sv. Františka z Pauly na Vranově u Brna. Pak v Itálii v Massa Lubrense složil své první řeholní sliby a ty věčné pak opět na Vranově u Brna. V řádu pak zároveň pokračoval jako kněz farnosti. Dnes už je oficiálně v důchodu, ale stále slouží jako kaplan.

Bratr Václav chápe život v řádu jako cestu věrnosti, tichého naslouchání a každodenní služby. Řádový život pro něj není uzavřený svět, ale prostor, kde se může naplno žít evangelium – postním způsobem, s důrazem na pokoru, modlitbu a praktickou pomoc bližním. Říká, že „když není člověk spojen s Bohem, hlásá jen sám sebe.“ A proto je pro něj nejdůležitější vnitřní spojení s Kristem – v modlitbě, ve svátostech i ve vztazích.

Jeho největší radostí je společné slavení mše svaté a modlitba s bratry. Tam čerpá sílu a pokoj. Jako kaplan se stále věnuje farnosti – slouží bohoslužby, uděluje svátosti, navštěvuje nemocné a přináší jim naději a útěchu. Lidsky přítomný, duchovně zakotvený. Věří, že i drobné skutky lásky – návštěva, požehnání, pozorný rozhovor – mohou změnit život.

V osobním čase miluje práci na zahradě, především stříhání ovocných stromů. V péči o ně vidí obraz duchovního růstu: aby přinášel plody, musí být člověk ochoten nechat se tvarovat. Často si v ruce nese růženec – modlitbu, ke které se s radostí vrací znovu a znovu. A rád se noří do příběhů svatých – životopisů lidí, kteří prošli životem s vírou a statečností.

Inspiraci nachází v mottu řádu Paulánů – „Charitas“, tedy láska a milosrdenství. Sám ho rozvádí:
„Buďme milosrdní, jako je milosrdný náš nebeský Otec.“ To je pro něj výzva i měřítko každého dne. A když má někomu něco sdělit, řekne prostě a s úsměvem: „Chvalme Pána!“. A mladým vzkazuje: „Ježíš tě miluje. A co ty? Odpovíš mu?“

Duchovní centrum na Vranově u Brna pro něj není jen místo klidu, ale živé společenství modlitby, práce a vzájemného sdílení – pro bratry i laiky. Je to prostor, kde se víra stává skutečností. Kde lze najít oporu, ticho i nové směřování.

Bratr Václav je člověkem hluboké víry, vnitřního klidu a prosté opravdovosti. Svůj život odevzdal Bohu a jeho službě – tiše, s důvěrou a radostí. Každý den naplňuje modlitbou, prací, nasloucháním a přítomností pro druhé. Jeho svědectví připomíná, že svatost není vzdálená – rodí se v každodennosti. V tichu, věrnosti a lásce.

A pokud někde hluboko uvnitř cítíš volání – třeba jen jako jemný dotek, nezaplaš ho.
Přijeď. Zastav se. Duchovní centrum na Vranově je otevřeným domem pro všechny, kteří hledají.