Volný čas jako dar

Úvod:

Dnes bych si chtěl povídat o něčem, na co se většina z nás těší, ale přitom s tím často neumíme dost dobře zacházet.
U volného času.

Míváme přece okamžiky, kdy „nic nemusíme“.
Ale co v té chvíli děláme?!? Odpočíváme opravdu? Užíváme si volnosti?
Nebo jen měníme jednu aktivitu za druhou?
A dokážeme vůbec jen opravdu být?

Povídání:

Volný čas bývá vnímán jako odměna. Po práci, po povinnostech, po našem výkonu. Ale těšíme se na něj. Plánujeme ho. A samozřejmě ho chceme využít co nejlépe.

Přesto se stává, že když to konečně přijde a máme volno, zaplníme ho jen další činností. Dalšími podněty, dalšími obrazy, dalšími informacemi. Jako bychom se báli toho volného času a prázdného prostoru.

Tak se nám volný čas stává spíš únikem než odpočinkem. Totiž únikem od sebe sama. A vlastně si ho pak ani neužíváme...

Jenže skutečný odpočinek nevzniká tím, že se neustále zabýváme něčím dalším. Vzniká tehdy, když si dovolíme úplně zastavit a dopřát si chvíli, kdy nemusíme nic, ale vůbec nic řešit. Nic plánovat. Nic dohánět.

No - a právě to bývá nejtěžší. Být tady a teď. Neutíkat myšlenkami do minulosti, nepřemýšlet o tom, co bude zítra. Jen vnímat přítomný okamžik. Dech, ticho, nebo přírodu kolem nás. Snad jsme na to už zapomněli. A nebo jsme se tomu možná nikdy pořádně nenaučili.

Ale vždyť právě v tom prostém bytí se skrývá velká síla.

Když člověk opravdu zpomalí, začne si všímat věcí, které dříve přehlížel. Jednoduchých okamžiků. Světla, které dopadá na krajinu. Ticha, které není prázdné. Přítomnosti druhých lidí. A někdy i vlastní existence. Toho prostého faktu: ... jsem!

Volný čas se tak může stát prostorem obnovy. Nejen fyzické, ale i vnitřní. Prostorem, kde se člověk vrací sám k sobě. Kde si uvědomí, co je důležité. Za co může být vděčný. A co možná v běžném dni ztrácí.

Ale je třeba se to učit. Učit se nebát ticha. Učit se nebýt neustále zaměstnaný. Učit se jen prostě být.

Protože právě v tom takzvaném „nicnedělání“ se odehrává to nejpodstatnější.
Život.

Závěrem:

Volný čas není jen prostor, který máme zaplnit. Je to dar, který máme přijmout a užít si ho.

Zkuste si dnes dopřát chvíli, kdy nebudete nic dohánět, nic řešit, nic plánovat. Jen být. Tady a teď.

A právě v takové chvíli objevíte, že i obyčejný okamžik volna může být velmi užitečný. Odpočinete pak tělu, mysli i své duši.

autor: Mgr. Miroslav Lindovský