EUCHARISTIE - O PODÁVÁNÍ NA RUKU

Drazí farníci a poutníci. Dovolte mi v souvislosti současných opatření a vybízení věřících k přijímání eucharistie na ruku, předložit vám texty, které mohou pomoci jednak ke vzdělání a taky k praktickému uvedení do osobního prožívání liturgie. Uvedené texty jsou výňatky- z pastýřského listu o. biskupa Vojtěcha z roku 1998, a výňatek z podkladů pro katechezy z prosince roku 1997. Celé znění si můžete nakliknout zvlášť. (PPK)

 

Výňatek z pastýřského listu (Zdroj: Příloha č. 1 ACEB 02/1998 ):

 PASTÝŘSKÝ LIST NA 1. NEDĚLI POSTNÍ 1998

ZAVEDENÍ MOŽNOSTI PŘIJÍMAT NA RUKU (CELÉ ZNĚNÍ ZDE)

(...)

Děkuji vám, že jste přijali vyzvání k novému oživení eucharistické úcty a že jste i díky tematickým katechezím vašich duchovních správců o pokání a eucharistii prohloubili svůj pohled na tuto svátost Kristovy lásky, že jste hlouběji ocenili dar mše svaté a že jste každý objevili něco krásného, čeho jste si dosud nepovšimli a za co budete moci Bohu ještě více děkovat.

Jak už bylo dříve oznámeno, odpověděla vatikánská Kongregace pro bohoslužbu a svátosti kladně na žádost České biskupské konference o dovolení možnosti podávat věřícím svaté přijímání kromě tradičního způsobu do úst i na ruku. Je tak ukončeno období provizoria, ve kterém se objevovala řada potíží s tím, jak se dobře zachovat vůči těm, kteří do naší diecéze přicházejí zvláště z Rakouska, Německa a dalších zemí a doma jsou již po léta či desetiletí zvyklí na tento způsob přijímání těla Kristova. Ode dneška jsou i na území České republiky dovoleny oba způsoby přijímání eucharistie: jak do úst, tak na ruku. A každý věřící má plné právo sám volit ten z obou způsobů, který pro sebe považuje za vhodný. Ten, kdo svaté přijímání podává, je zavázán způsob zvolený přijímajícím respektovat.

K četným dohadům, nejasnostem i kampaním proti legitimitě možnosti přijímat oběma způsoby závazně prohlašuji, že po schválení Římem je každé dohadování ve společenství naší církve nejen zbytečné, ale přímo škodlivé a rozkladné.

Sestry a bratři, vím, že každá změna vzbudí pozornost a někdy u někoho i nelibost. Bylo by velkou škodou, kdybychom věnovali větší pozornost úvahám o tom, jak Krista ve svátosti přijímat, než Ježíši Kristu samotnému. O něho jde, na něm nám v prvé řadě záleží. Obraťme tedy své oči na něho a nechme se vést jeho Duchem. Ten nás totiž nejen přivádí s Kristem k Otci, ale přivádí nás všechny také do jednoho bratrského společenství. Kéž naše společenství roste ve vzájemné lásce tím více, čím více v něm bude místo jak pro jedinečnou lásku Boží, tak pro oprávněnou různost nás, lidí.

K tomu vám ze srdce žehnám a přeji vám co nejhlubší prožití postní doby, doby naší duchovní obnovy.

Váš biskup

+ Vojtěch

 

Výňatek z podkladů pro katechezy o Eucharistii a pokání (Příloha č. 4 ACEB 12/1997):

 PŘIJÍMÁNÍ NA RUKU PODKLADY PRO KATECHEZE O EUCHARISTII A POKÁNÍ  (CELÉ ZNĚNÍ ZDE)

Úvodem

U příležitosti zavádění možnosti dalšího způsobu přijímání těla Páně je nutné věřící řádně poučit o smys-lu, významu i konkrétním provedení tohoto starobylého (vlastně nejstaršího) a před téměř třiceti lety obnoveného způsobu přijímání, který některým věřícím u nás znám je a jiným není. (...)

Podávání do úst: Věřící předstoupí před kněze, ať už při tom stojí nebo klečí, a po slovech „Tělo Kristovo“ odpoví „Amen“. Potom otevře ústa a poněkud vysune jazyk. Po vložení hostie na jazyk ústa zavře, tedy tak, aby se nedotkl prstů toho, kdo mu podává. Časté chyby: jen nepatrně pootevřená ústa, prudký pohyb hlavy směrem k podávajícímu, případně„podřepnutí“ ve chvíli, kdy podávající nese hostii k ústům.

Podávání na ruku:

Věřící předstoupí před kněze tak, že položí dlaně na sebe: pravák pravou dospoda a levou navrch, levák opačně. Ruce drží zhruba ve výši prsou. Kněz pozvedne hostii, řekne „Tělo Kristovo“ a odpovídající odpoví: „Amen“. Poté mu kněz položí hostii na rozestřenou dlaň. Přijímající buď hned na místě uchopí hostii prsty pravé ruky (levák prsty levé ruky) a vloží si ji do úst, nebo poodstoupí krok stranou a tam postupuje stejně. S hostií neodchází dál do kostela (jinak ho podávající právem zadrží), nad hostií nekoná žádnou sou-kromou adoraci, je mu podána v tu chvíli proto, aby ji přijal. Také není možné dávat si hostii z dlaněpřímo do úst (jako když dětem nasypeme na dlaň malé bonbóny). Nemá-li přijímající druhou ruku volnou (drží na ní třeba dítě), přijme prostě do úst. Časté chyby: přijímající neudělá jednoznačné gesto, drží spojené ruce nízko a není jasné, zda je to modlitební postoj nebo zda chce podat na ruku. Nebo přijímající dá dlaně položené na sebe pozdě, ve chvíli, kdy už kněz míří s hostií k jeho ústům.

Podávání krve Páně napitím z kalicha:

Přijímající kalich uchopí pokud možno oběma rukama, klidně z něho upije a vrátí podávajícímu kalich do rukou. Časté chyby: spěch, trhavé pohyby, obava vzít kalich do rukou, prudké vrácení kalicha po přijetí podávajícímu.

Podávání krve Páně lžičkou do úst:

Vyskytuje se velmi zřídka. Je třeba lehce zaklonit hlavu. Je-li přijímající o dost vyšší než podávající, musí pokrčit kolena, snížit se.

Podávání krve Páně trubičkou: Asi se u nás nevyskytuje. Každý může mít trubičku svou, všechny je pak třeba purifikovat.

Podání těla a krve Páně namáčením hostie (v tom případě jen do úst): Kněz namočí hostii do kalicha a řekne „Tělo Kristovo a krev Kristova“. Přijímající odpoví „Amen“ a při-jme do úst. Je s podivem, že občas i při tomto způsobu přijímání někdo nastaví ruce k přijetí na ruku. Tam ovšem na ně nelze reagovat.

Dvě důležité poznámky:

1.Každý věřící má právo, podává-li se pod obojí způsobou, přijmout jen pod jednou způsobou, tedy jen tělo Páně. Přijímání pod obojí nelze nikomu vnutit.

2.Věřícím musí být zřejmé, že přijímání pod obojí vyjadřuje větší plnost svátostného znamení, ale neznamená „víc“. Tedy hodnota, užitek svátosti je stejný při přijímání pod jednou (tou či onou) způsobou i pod oběma. Tím ale není přijímání pod obojí nadbytečné. Plnost svátostného znamení má svůj smysl.

(...)

6. Proč a jak podávání na ruku

a) Historie

Tzv. liturgické hnutí v devatenáctém století obnovilo zájem o liturgii. Základy reformy provedené druhým vatikánským koncilem začínají tedy dávno před ním. Svatý Pius X. obnovil starokřesťanský zvyk přijímat eucharistii denně a zahájil i obnovu liturgického zpěvu. Pius XII. svými okružními listy vyjasnil pojem církve, položil základy k liturgické obnově a sám také provedl na onu dobu významnou obnovu liturgie Svatého týdne. Tím otevřel cestu k obnově provedené Druhým vatikánským koncilem.

Ten mohl pracovat nejen s liturgickými texty zcela neznámými tridentským otcům, ale použil i znalostí mnoha vzdělaných odborníků. Vydal tak pokyny, jakou cestou se má ubírat liturgická obnova.

Tak došlo postupně k znovuzavedení srozumitelného lidového jazyka, k obnově přijímání pod obojí způsobou, k obnově katechumenátu a s ním spojených obřadů před křtem a k dalším změnám, např. že kněz podle starokřesťanského zvyku mohl podávat tělo Páně nikoliv podle středověké tradice do úst, ale věřícím na dlaň. Stejně jako ostatní změny, i tento zvyk v mnoha zemích světa, především v Evropě a v Americe, zcela zdomácněl. Moudře však bylo rozhodnuto, že stejně jako nebyl zrušen latinský jazyk při liturgii, ani nebyly nařízeny oltáře obrácené k lidu, tak nebyl zakázán ani starý způsob přijímání věřících, přeje-li si jej někdo osobně zachovat.

Mnoho církevních otců a spisovatelů prvních století ovšem o této tradici hovoří. Nejvýrazněji ji shrnuje biskup v kapadocké Cesareji svatý Basil Veliký (329–379) v listě určeném patricii Caesarii:

„Je dobré a velmi užitečné i denně přijímat a být účasten na svatém Těle a Krvi Kristově, neboť on sám jasně říká: ‚Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má věčný život.‘ ... My totiž každý týden čtyřikrát přijímáme, v den Páně, ve středu, v pátek, v sobotu a v jiné dny, slaví-li se památka nějakého světce. Když však během pronásledování je někdo nucen, není-li kněze nebo jáhna, vzít si přijímání vlastní rukou, je to zbytečné považovat za něco vážného, neboť to potvrzuje i sám každodenní zvyk. Neboť všichni mniši, kteří žijí o samotě, kde není kněz, si uchovávají Eucharistii doma a berou si ji vlastníma rukama. Avšak v Alexandrii a v Egyptě každý, i z lidu, často chová Eucharistii (communionem) ve svém domě, a kdy chce, ji přijímá. Když totiž kněz dokončil oběť a podal ji, ten, kdo ji celou spolu přijal, a když ji denně přijímá, právem smí věřit, že se jí účastní a přijímá od toho, kdo ji podal. I v chrámu totiž kněz podává částku, a kdo ji přijme, plným právem ji podrží, a tak vlastní rukou přiloží ke rtům. Totéž platí, když někdo od kněze přijme jednu nebo více částek najednou.“ (PG 32,483)

Z vysvětlení svatého Basila tedy vyplývá, že v jeho době věřící si sami mohli podat i vícekrát eucharistii, nakolik ji přijali od kněze nebo od jáhna, a pokud si ji nebrali sami.

O způsobu, jak měli věřící přijímat tělo Páně, poučuje během postní doby katechumeny, kteří mají přijmout křest o velikonocích, současník svatého Basila, jeruzalémský biskup svatý Cyril (313/15–386/87):

„Když se tedy přibližuješ, nepřistupuj a nepřijímej s nataženýma rukama ani s roztaženými prsty, nýbrž polož levou ruku nad pravou jako trůn, jako bys přijímal krále, a na sevřenou dlaň přijmi Kristovo tělo a odpověz ‚Amen‘. Když pak posvětíš svůj zrak dotykem s posvátným tělem, přijmi je pozorně, aby ti nic z něho nepřišlo nazmar. Co bys nechal upadnout, to považuj za ztrátu jednoho z vlastních údů.“ (5. katecheze, č. 21)

Svatý Cesarius, biskup v Arles, stručně se zmiňuje v jednom ze svých kázání o tom, jak laici přijímali v jeho městě v šestém století:

„Všichni muži, kteří si přejí přijímat, si umyjí své ruce a všechny ženy rozestřou čisté roušky, na něž by přijaly tělo Kristovo.“ (Serm. 277,5)

Jak už uvedené citáty napovídají, přijímání na ruku nebylo omezeno pouze na křesťanský Východ, ačkoliv odtud pochází většina zmínek, ale bylo běžné také na celém křesťanském Západě i v Africe. Jsou to však náhodné zmínky. Otázce způsobu přijímání laiků nikdy nebyl věnován zvláštní spis, neboť nikdy nezavdal příčinu ke sporům mezi jednotlivými místními církvemi. Už z přelomu 2. a 3. století se zachoval řecky psaný nápis biskupa Pectoria z Autunu, v němž vybízí věřícího, aby pojedl posvátný pokrm „drže rybu v rukou“. Ryba byla ovšem v křesťanském starověku běžným symbolem Krista, jak o tom svědčí nejen zmínky v křesťanských spisech, ale také malby v katakombách a mozaiky v římských křesťanských domech.

Častěji církevní Otcové sice připomínali, že je třeba přistoupit k přijímání těla Kristova s čistýma rukama, ale vždy zdůrazňovali, že je nutno splnit daleko nutnější podmínku: očistit svou duši od hříchu. Svatý Atanáš Sinajský v sedmém století při popisu obřadu napomíná:

„Pak kněz dodá: ‚Svaté věci svatým.‘ Co to říká? Uvědomte si, nejmilejší, jak přistupujete k přijímání božských tajemství; ať nikdo z vás se nepokouší přijímat, aby neuslyšel: Nedotýkej se mně, odejdi ode mě ty, který se přidržuješ nepravostí a konáš zlo. Vzdal se ty, který neuznáš za hodné odpustit bratru.“ (PG 89,812)

Hněv byl považován za jednu z hlavních překážek přijímání těla Kristova. (z článku prof. Jaroslava V. Polce – Nový život č. 11, Řím 1995)

 

b) Současnost

Novější historie začala liturgickým hnutím v tomto století a jako legitimní možnost existuje v latinské církvi přijímání na ruku posledních dvacet pět let. Následující přehled informuje o tom, kdy a kde byla tato možnost oficiálně zavedena v letech 1969–1989.

 

Následující přehled informuje o tom, kdy a kde byla tato možnost oficiálně zavedena v letech 1969–1989.

1969: Belgie, Holandsko, Francie, Německo, Čad, Lucembursko, Skandinávie, Severní Afrika, Bolívie, Uruguay, Monako, Švýcarsko

1970: Jižní Afrika, Rakousko, Kanada, Džibutsko, Jamajka, Japonsko

1971: Horní Volta, Nigérie, Indonésie, Paraguay, Zimbabwe

1972: Madagaskar, Mosambik

1973: Panama, Chile, Angola, Kostarika

1974: Korea, Nový Zéland, Zambie

1975: Austrálie, Oceánie, Portugalsko, Mali

1976: Anglie, Wales, Španělsko, Papua-Nová Guinea, Irsko, Mexiko, Pákistán

1977: USA, Skotsko, Malajsie

1978: Kuba

1979: Zair

1985: Antily, Keňa, Dominikánská republika, Indie, Malta

1986: Nepál, Peru, San Salvador

1987: Čína

1988: Honduras

1989: Filipíny, Itálie

 

Z uvedeného je zřejmé, že se nejedná ani o záležitost ojedinělou, ani pouze evropskou.

V naší zemi se k této otázce dostáváme oficiálně až teď, v době, kdy je jednak možná volná a svobodná práce ve všech oblastech v církvi, tedy i v liturgické, kdy pominulo nebezpečí, že jakákoliv změna v životě církve bude využita vládnoucí mocí proti nám, a v neposlední řadě i v době, kdy mnohem více prožíváme svou přináležitost k univerzální církvi.

Podle údajů odborné literatury se má za to, že prvním impulsem k novému obnovení staré praxe přijímání na ruku nebyly ani tak důvody praktické (i když podávat tělo Páně na ruku je pro kněze bezesporu snazší), ani hygienické (jsme mnohem více citliví na dotyk cizích prstů v oblasti jazyka a rtů, než byli lidé dříve), ani antropologické (děti se krmí, dospělí jedí sami), ale důvody liturgicko-teologické: liturgická konstituce druhého vatikánského koncilu zdůrazňovala totiž jak termín (poprvé uvedený Piem XII.)

participatio actuosa, tak požadavek pravdivosti znamení. A když se – při zachování všech ostatních aspektů eucharistie – znovu vyzdvihl aspekt společné svaté večeře, bylo celkem logické, že se objevilo několik souvisejících témat:

  • požadavek, aby přijímání bylo pokud možno ve mši, ne mimo ni (dnes naprostá samozřejmost, před padesáti lety nikoliv!),

  • přijímání pokud možno z hostií konsekrovaných při samotné mši (někde dodnes nepochopeno),

  • přijímání pod obojí způsobou (přání, „aby věřící byli povzbuzováni k touze po tomto úplnějším svátostném znamení“, také jen zčásti vyslyšeno),

  • přijímání na ruku.

 

Přijímání na ruku totiž vpojuje přijímajícího plněji do děje posvátné hostiny: kněz (biskup, jáhen...) jako řádný rozdělovatel mu eucharistii dává a věřící jako ten, kdo se činně účastní, ji přijímá a vkládá do úst. Tedy: eucharistii si ani sám nebere, ani mu není jen do úst vložena, ale přijímající se může sám vhodnězapojit do děje sycení Kristových učedníků.

Uvedené zásadní postoje se promítly do Všeobecných pokynů k Římskému misálu například takto:

Velmi proto záleží na tom, aby slavení mše neboli Večeře Páně bylo uspořádáno tak, aby přisluhující i věřící, mající na něm účast, každý podle svého postavení, z něho plněčerpali ty plody, pro jejichž získání Kristus Pán ustanovil eucharistickou oběť svého těla a své krve a svěřil ji jako památku svého utrpení a vzkříšení milované snoubence církvi. To se vhodně uskuteční, když s přihlédnutím k povaze a okolnostem jednotlivých shromáždění bude celé slavení uspořádáno tak, aby navodilo vědomou, činnou a plnou účast věřících, totiž účast jejich těla i ducha naplněného vírou, nadějí a láskou. To si církev přeje, to vyžaduje i sama povaha slavení a křesťanský lid má k tomu mocí křtu právo i povinnost.“ (VP 2-3)

Zkušenosti ze zemí, kde je tento způsob přijímání zaveden, ukazují, že praktické problémy nejsou o nic větší než při přijímání do úst, že není namáhavé pro podávajícího respektovat způsob, který ten který přijímající zvolil, a konečně že možnost zneuctění je stejně malá či velká jako při podávání do úst (při podávání na ruku spíš menší, protože hostie tak snadno neupadne).

Někdy bývá tento způsob podávání eucharistie dáván do souvislosti s nápadnými projevy ochablé úcty. Ta je ovšem spíše důsledkem vnitřního postoje. Dalo by se naopak očekávat, že bezprostřední osobní kontakt s Kristem pod svátostnými způsobami přispěje k vnitřnímu zvroucnění osobního vztahu k němu. Nezbytným předpokladem ovšem je vědomí živé víry, že se dotýkám „někoho“, a ne „něčeho“. Má-li změna způsobu podávání přinést skutečný užitek, jeví se jako naprosto nezbytné vědomé posílení této živé víry v přetrvávající přítomnost živého Krista v této svátosti. Z jiného hlediska lze také říci, že řada lidí vnímá, že nepřijímají jen „sousto“, ale vzácný dar, a to způsobem, který je v naší kultuře velmi srozumitelný a je adekvátní: vstoje, do pozvednutých dlaní, tak, že tento vzácný dar vidí a sami přijímají. Ani v profánním životě by dnes zřejmě nejvzácnější dar nikdo nepřijímal jinak.

Po teologické stránce se touto praxí nic nemění: chléb se tělem Kristovým stává při proměňování (ne tím, že je vložen do úst), všechny vnější znaky úcty (pokleknutí, oddělení od profánní sféry atd.) zůstávají zachovány, biskup, kněz a jáhen zůstávají řádnými, akolyta a pověřená osoba mimořádnými rozdělovateli eucharistie, nutnost dávat pozor na poztrácení úlomků je zdůrazněna stejně jako při podávání do úst a dů-ležitý znak poslední večeře: lámal – dával – zůstává zachován (lidé si eucharistii z oltáře sami neberou!).

Jak už bylo výše uvedeno, koncil zdůraznil poněkud zasunutý aspekt eucharistie jako posvátné hostiny. Do Všeobecných pokynů se to promítá takto:

Poněvadž eucharistická slavnost je velikonoční hostina, je prospěšné, aby podle příkazu Páně věřící řádně připraveni přijímali jeho tělo a krev jako duchovní pokrm.“ (VP 56)Je velice vhodné, aby věřící přijímali tělo Páně z hostií proměněných v téže mši a v určitých přípa-dech aby přijímali též z kalicha, čímž i skrze znamení lépe vynikne přijímání jako účastenství na právě konané oběti.“ (VP 56h)

c) Komu podávat na ruku

V zásadě tomu a jen tomu, kdo při přistupování ke stolu Páně obě ruce vhodně nastaví tak, aby podávající na ně tělo Páně mohl vložit. Tento způsob podávání tedy nemá být nikomu vnucován ani mu nemá být bráněno. Z podávání svatého přijímání na ruku ať nejsou vylučovány ani děti, protože jsou-li k přijímání řádněpřipraveny (a to být mají), není důvod k nějaké restrikci co do způsobů podávání (podobně, jako nejsou vylučovány z přijímání pod obojí). Není v žádném případě možné, aby se duchovní správce nebo kdokoliv jiný pokoušel ve farnosti, v určitém kostele nebo v řeholním společenství zavádět jakousi společnou dohodu, podle které by všichni zvolili jeden nebo druhý způsob přijímání (do úst nebo na ruku). Striktní podmínkou při dovolení podávat na ruku je, aby každému zůstalo zachováno právo zvolit si z obou možných způsobů ten způsob přijímání, který chce. Toto právo musí mít každý, a to při každém slavení eucharistie, ať je z místní farnosti či spole-čenství nebo přichází odjinud, ať se podává pod jednou nebo pod obojí způsobou.

 

d) Co se požaduje od přijímajícího

Kromě obecně platného požadavku správné dispozice pro přijetí eucharistie ještě:

  • přiměřená čistota rukou,

  • jednoznačné gesto: buď před podávajícím otevřít ústa, nebo ještě před setkáním s ním

  • včas zvednout před sebe ruce a položit dlaň na dlaň (pravák zpravidla levou dlaň na pravou), aby potom hostii uchopil pravou (levák levou) rukou a tak ji nesl k ústům;

  • nedávat ruce před sebe až ve chvíli, kdy podávající už nese hostii k ústům přijímajícího,

  • vložit hostii do úst buď hned před podávajícím, nebo jeden či dva kroky poodstoupit stranou, zůstat stále čelem k podávajícímu a hostii přijmout; v žádném případě neodcházet na místo s hostií v dlani, ani nekonat nějakou soukromou adoraci těla Páně v rukou; hostie se na dlaňvkládá v tuto chvíli proto, aby byla přijata,

  • hostii si vložit do úst prsty druhé ruky, než na kterou je položena – nevkládat si ji dlaní rovnou do úst (nejen neestetické, ale nebezpečí, že hostie z ruky spadne).

 

e) Díkůvzdání

Není neužitečné v tuto chvíli také připomenout, že věřící, který se po přijetí těla nebo těla a krve Páněvrátí na své místo, má setrvat přiměřenou chvíli v tiché modlitbě, v klanění a rozhovoru s Kristem. A po-kud se zpívá, připojit se poté ke shromáždění, ke společné chvále Boží písní. Přijetí Krista ve svátosti pak není jen posilou, ale i určitým závazkem k životu v dávající se lásce, která se chce podobat lásce Kristově.

 

Závěr

Příprava věřících na tento způsob přijímání eucharistie by měla být i pro kněze, jáhny a ostatní podávající příležitostí, aby se zamysleli nad svým chováním vůči svátostnému Kristu a svou úctu prožívali plněji a uvědoměleji.